Nenaplněná
Jo, už to děláš zase… zase sedíš na okně a civíš skrze okenní tabulku někam do prázdna večerních, lampami osvícených, ulic, kde se za celej den stejně neudálo nic novýho, zvláštního ani nijak jinak duchaplnýho…Hraje ti už snad po pátý Alex Parks – Yellow… bez depresí, bez vzteku, bez lítosti, bez strachu, beze smutku…s úsměvem ve tváři…V duchu si mlčky přehráváš každou chvilku, každý napsaný řádek, každé slovo, každý pohled který byl věnován Tobě… Pamatuješ si každý signál, vyslaný Tvojí osobě - Tvým směrem když jej neměl nikdo jiný vidět…ale i přes to všechno, zkoušíš nevnímat ten odraz skel, protože v každém z nich vidíš ji…Zakecáváš každou konverzaci, která by mohla vést k její osobě, jen proto, že jí nevěříš…ikdyž obejmout a udělat nepatrný gesto zájmu neumí nikdo, tak jako ona…Jenže to nejsi Ty, vedle koho se probouzí… komu dělá ranní kávu… koho drží za ruku… s kým chce dělat bláznivý věci.. komu chce věnovat úsměv… koho pohladí…Tak možná chceš moc - ona jen hry…
A tak se prostě cítíš jako hračka, jako malej plyšovej medvěd… Je těžký se chovat, tak jak by si měla a přitom zůstat sama sebou s hrdostí a nohama na zemi… zůstat se svýma názorama za jedno… nemyslet na to co chceš, když v hlavě máš jen cucky a zmatek… A nepřemýšlet s rozumem nad normami srdce, i když už dávno ztratilo rytmus …. A snad máš kousek z něj ve svých dlaních, minimálně tu část, která touží chtít míň, i když to nikdy nehodlá vzdát….
Je to trošku jako stav nulové gravitace… nemyslíš? Občas mám pocit, že jsme jen banda malých dětí, co odmítá jít domů… A tak můžem marně bušit pěstmi do vzduchu v domnění, že se nám podaří rozbít prostor …
