Kiss from a Rose
There used to be a greying tower alone on the sea
You became the light on the dark side of me
Love remained a drug that's the high and not the pill
But did you know,
That when it snows,
My eyes become large and
The light that you shine can be seen
Byl sychravý podzimní večer a ona se halila do jemného kabátku s velkými knoflíky. Její kroky každou chvíli přidávaly na intenzitě, až skoro běžela. Nemohla si pomoct. Bylo to silnější než ona. Ostatně jako každý první pátek v měsíci. Žila jen pro tento den. Kolikrát se i přistihla při myšlence, že se narodila právě pro tento jediný den. Byla na něm závislá. Už celých patnáct měsíců. ´Patnáct? Opravdu už je to tak dlouho? Ten čas ale letí…´ prolétlo jí hlavou, když přeskakovala velkou kaluž na rohu ulice. Najednou jí projela celým tělem strašná bolest. Jen co dopadla na zem, chytila se za bolavý kotník a nahlas naříkala. ,,Moc se omlouvám, já sem si Vás všiml až pozdě…jste v pořádku? Nepotřebujete do nemocnice?...... Nebo do čistírny?“, chrlil na ni mladík v šusťákové bundě a sportovních teplácích. K doktorovi rozhodně nepotřebovala, to přece rozchodí… ale ta čistírna… teď vypadala, jako kdyby se vymáchala v kaluži. V tom se hlasitě rozesmála, vždyť ona se v té kaluži vážně vymáchala a až teď jí došlo, že v ní vlastně pořád sedí. Snažila se vstát, ale moc to nešlo. Mladík jí zdvořile podal ruku: ,,Ještě jednou se moc omlouvám…“, ani nečekal na odpověď a rychlým krokem se vydal směrem k přijíždějícímu autobusu. Ona se na sebe ještě podívala ve výloze, která byla po její pravé ruce.´No krása, opravdu! Teď abych se otočila a šla domů. Takhle mě přece nemůže vidět!´ běželo jí hlavou. Potom se jen smutně usmála. Byla vlastně úplně jedno, jak vypadá. Stejně nikdy nedostane odvahu oslovit objekt své touhy. Se sklopenou hlavou se rozhodla pokračovat v cestě. Už jen pár desítek metrů ji dělilo od toho nejkrásnějšího stvoření na světě. Srdce se jí na plno rozbušilo, nohy rozklepaly a v krku se jí udělal knedlík. To bylo znamení, že je už blízko, blizoučko. Ano, nemýlila se. Ta silueta patřila JÍ. Adrianě. …. Jako vždy zaujala svoje obvyklé místo, posadila se na vyvýšenou zídku a velkým oknem sledovala každičký její pohyb. ´Ta hnědá… sluší Ti nejvíce.´ začepýřila se a po tváři jí přeběhl úsměv. Adriana byla snad ještě více smyslná, než kdy jindy. Tančila jako o život, a to doslova. Lauřiny zorničky se rozšířily jakmile se Áďa chystala k můstku. Áďa… její vysněná princezna. Střed jejího vesmíru. Byla dokonalá. Neměla chybu. Jen samé klady. Laura jí byla zcela okouzlena. Už celý rok a tři měsíce. Dokonce se troufala polemizovat i nad slovíčkem MILOVAT.
Baby,
I compare you to a kiss from a rose on the grey
Ooh,
The more I get of you,
Stranger it feels, yeah
And now that your rose is in bloom
A light hits the gloom on the grey
´Už je tady. Musím si dát pořádně záležet. Všechno musí být prostě perfektní. Jiné, než obvykle. Dnešek je totiž výjimečný.´ šťastně se usmála a jak si i řekla, tak se stalo. Opravdu ze sebe vydala maximum. Byla si totiž dobře vědoma té tajné pozorovatelky. A stále čekala, kdy za ní přijde a pozve ji na schůzku. Ale dnes se zařekla, že už déle čekat nebude. Nebude, protože nechce. Touží poznat to věrné stvoření, které je tak vytrvalé. Vzrušovalo ji to. Naskočila jí husí kůže a z úst jí unikl tichý sten. Ano, tak moc se těšila.
Zkouška se chýlila ke konci a ona se připravovala na moment, kdy konečně vyběhne ven za NÍ. Její kroky tentokrát nebudou směřovat hned do šatny. To by ji taky mohla propásnout. Ne, to se stát nesmí. ,,Tak vážení, moc vám děkuji za spolupráci a pro dnešek to je všechno. Nezapomeňte, už máme jen tři týdny! “ , připomínala jim na závěru Radka, jejich trenérka. Ale to už Adriana neslyšela, právě tou dobou měla v hlavě docela jiné starosti, než vystoupení, které s největší pravděpodobností opět vyhrají. Jako vždy pod Radčiným dozorem, jinak by to ani být nemohlo.
Stála před vchodem do studia a srdce jí bušilo stále rychleji. Zhluboka se nadechla a:,,Nechceš jít radši sem pod střechu? Aby ses ještě nenachladila…“ , pobídla Lauru, která byla jako v transu. Nemohla tomu uvěřit. Ona ji nejen viděla, ale dokonce na ni i mluvila. Jako v mrákotách seskočila ze zídky a mlčky poslechla Adrianina slova. ,,Hepčíííík….“, ,,No vidíš to, už ses nastydla. Dej mi minutku, jen si dojdu pro tašku a pak půjdeme ke mně, udělám Ti nějáký silný čaj.“, rozhodla za ni. Ale Lauru by ani ve snu nenapadlo cokoliv namítnout. Už i stačila zapomenout na svůj „pomačkaný“ vzhled. Ani Adrianu to, zdá se, netížilo. ,,Au, tak přece jen se mi to nezdá…neuvěřitelné!“, štípla se, aby se ujistila, že je vzhůru a má všech pět pohromadě. Vzhlédla a viděla to nejkrásnější stvoření na světě jak se na ni vesele zubí. ,, Tak jdeme? Jo a málem bych zapomněla, já jsem Adriana, a Ty? “, Laura se jen pousmála, dávno znala její jméno. ,,Já jsem Laura, těší mě.“, stroze jí podala ruku. Teď se zase musela usmát Adriana. ,,Za chvíli tam budeme, bydlím za tím velkým barákem, vidíš?“, prstem Lauře naznačovala směr jejich cesty. ,,Ano, vidím. To máš velkou výhodu, bydlet takový kousek od centra.“, nevěděla o čem mluvit, prostě ji nic kloudného nenapadlo. ,,Vím o Tobě celou dobu. Pořád sem čekala, kdy se odvážíš…“, Adriana Lauru prudce zastavila a zhluboka se jí zahleděla do jejích čokoládových očí. ,,J-já…ne-neměla jsem dost o-odvahy….“, dostala ze sebe překotně. ,,Tak ještě, že já ji mám dost za nás za obě, viď?“, laškovně ji cvrnkla do nosu a nahlas se rozesmála. Znovu se rozešly a Laura se snažila maskovat své červené tváře, které i ve tmě zářily na celou ulici. Však Adriana o tom věděla a ohromně se jí to líbilo. Po očku ji sledovala, když odemykala vchodové dveře. ,,Je to hned v prvním patře. A předem se omlouvám za ten nepořádek.“, hodila omluvný úsměv a pozvala Lauru dál. ´Tobě bych odpustila snad všechno na světě´ to byla poslední myšlenka, která jí stihla proběhnout hlavou. Větší krásou oplývala už jen Adriana. Byla to nádhera. To sladění barev, ten nápaditý nábytek. A vůbec žádný nepořádek tu neměla. V životě snad neviděla uklizenější byt. ,,Tady si můžeš sednout…a ten kabát mi podej, dám Ti ho rovnou vyprat. Čaj může být černý?“, opět nečekala na odpověď. A Lauře to ani v nejmenším nevadilo. Stejně by zase začala rudnout a koktat.
You remain,
My power, my pleasure, my pain, baby
To me you're like a growing addiction that I can't deny
Won't you tell me is that healthy, baby?
But did you know,
That when it snows,
My eyes become large and the light that you shine can be seen
…Čaj měly už dávno dopitý a Adriana právě rozlévala červené víno. Skvěle se bavily. Z Laury dokonce pomalu odpadávala veškerá nervozita. Nevěděla čím to je. Jestli Adrianinou přímočarostí, nebo alkoholem, který jí pomalu začínal proudit tělem. ,,No a potom sem se natáhla jako hruška…měla si mě vidět. Jsem hrozné nemehlo…“, obě se hlasitě smály veselým historkám, které hostitelka chrlila jednu za druhou. Vůbec je nezajímal fakt, že se blíží druhá hodina ranní. Byly do sebe zcela ponořené. Vzájemně si naslouchaly. Měly dojem, jakoby se znaly léta. ,,Dojdu ještě pro jedno.“, rozhodla se Adriana a trochu vrávoravým krokem se vydala pro další láhev vína. ,,Počkej, myslím, že pro dnešek by už stačilo..“, Laura si zakryla dlaní skleničku. ,,Poslední…slibuji…“, zazubilo se na ni to milé stvoření a ona nemohla nic namítnout. Prostě to nešlo. ,,Dobře, ale potom už půjdu…“ , ,,A kam by si teď chtěla jít?“, Adriana ťukala významně na své zápěstí. ,,Měla bych o Tebe strach, přespíš u mě, kabát máš stejně ještě mokrý.“, ona prostě neuznávala jakýkoliv odpor. ,,Nebudu to mít s Tebou jednoduché, jak vidím…“, omylem ujelo Lauře. Hned se chytla za ústa a omluvně se usmála. Adriana se k ní přiblížila a zašeptala:,,Ne, to teda rozhodně nebudeš…“, už se to nedalo vydržet. Tentokrát to byla právě nesmělá Laura, která se rozhodla jednat. Rozhodně chytila Áďu za týl a začala si ji k sobě pomalu přitahovat. Obě zrychleně dýchaly. Jakoby právě uběhly maratón. Srdce jim tloukla ve stejném rytmu. Jejich rty se o sebe zprvu ostýchavě třely, pak to bylo jako výbuch sopky. Nemohly se jedna druhé nabažit. Laura nořila svůj jazyk stále hlouběji do Adrianiných úst a ta jí zarývala svoje nehty do zad. Prohnula se jako kočka, Áďa toho hned využila. Pevně ji chytila za vlasy a dravě jí začala sát jemnou kůži na krku. Laura se neubránila několika vzrušeným stenům. To byla rajská hudba pro Adrianiny uši. Párkrát ji pevně stiskla ve svých sněhově bílých zubech. Laura jen zalapala po dechu a rychlým pohybem se přetočila. Teď to byla právě ona, kdo chtěl udávat směr. Adriana se usmála a položila si ruce volně za hlavu. ,,Tak se předveď.“, to ji rozdráždilo snad ještě víc. Rozepnula jí košili a bříšky svých prstů začala mapovat každičký kousek její tmavé kůže. Lehce se naklonila, vystrčila špičku jazyka a začala objevovat zákoutí jejího krku i dekoltu. Adriana měla pevně sevřená víčka a skousnuté rty. Bylo to něco tak neskutečně silného, že měla pocit, jakoby ani nebyla ve svém těle, ale sledovala to z velké výšky. Byla do té situace zcela ponořená. Laura už to nemohla vydržet. Prostě se to nedalo. Tak dlouho o tom snila. Rychle prosmýkla své prsty pod Adrianinýma džínama a rozjela tolik známý prstoklad. Chtěla si to vychutnat. Svými polibky tlumila její vzdechy, protože se bála, aby si sousedi nešli stěžovat. Od té chvíle to šlo celé ráz na ráz. Člověk by se jen těžko dokázal zorientovat, které ruce patřily Lauře a které Adrianě. Konečně mohly vypustit všechny svoje emoce na povrch. Milovaly se až do svítání a poté usnuly v objetí.
Now that your rose is in bloom
A light hits the gloom on the grey,
I've been kissed by a rose on the grave,
I've been kissed by a rose
I've been kissed by a rose on the grave
Od té osudné noci uběhlo už šest měsíců. Přesně půl roku existuje ten nejzamilovanější pár pod sluncem. Věčně upovídaná, veselá, talentovaná Adriana a trochu stydlivá, věrná, mladičká Laura. Nikdo jim nemůže slíbit, že jejich láska bude trvat věčně. Avšak nikde není psáno, že by právě takhle tomu nemohlo být.
