Nevěř ostnatému drátu byť se stokrát tváří jako stonek růže...

 1. Řekni, že to chceš 

„...

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak tohle místo miluju. Vždycky jsem toužila po pěkném, moderně zařízeném bytě s obrovskou prosklenou stěnou... A teď sedím ve svém koženém kancelářském křesle, zády k velkému psacímu stolu a koukám se ven. Připadám si jako ředitelka zeměkoule, jako ti filmoví kravaťáci ve svých new yorských kancelářích v horních patrech mrakodrapů. Jen výhled mám o něco lepší, sem tam nějaká ta zeleň, kterou právě teď omývá jarní déšť. Miluju tu vůni prvního deště po zimě, kdy země už je trochu vyhřátá, občas vykoukne sluníčko a přidá se k němu duha...

Už dlouho jsem tohle nedělala. Už dlouho jsem nedělala jen tak nic. Svůj hektický život, díky kterému mám tuhle svou prosklenou stěnu, bych ale nikdy za nic nevyměnila. Dneska je volno, nikdo po mně nic nechce a já už dávno nejezdím domů na Velikonoce. Přestože jsem se s mámou už hodně dlouho neviděla, ona dobře ví, jak tyhle svátky nesnášim. Při představě, že mě z postele vytáhnou malé řvoucí (čti koledující) děti, vzhledem k tomu, že tam, odkud pocházím, se takové tradice ještě dodržují, mi běhá mráz po zádech. A navíc, za chvíli mam stejně návštěvu...

Ona přijde, vím, že jo. Měly jsme se sejít včera, ale nějak jsem to nestihla zrušit předem. Ví, že jsem doma, tak mi přijde určitě vynadat :). Už se nemůžu dočkat.

Přemýšlím, v čem je jiná než ty ostatní. Mám ji sice dost v hrsti, ale pořád mi nepadla k nohám tak, aby mě to odradilo. Ona mi nedává ten pocit, že mě miluje tak, až mě to dusí... I když pokaždé vím, že přestože odešla naštvaná, přijde druhý den znovu, nemám potřebu se jí zbavovat. Její nálady znovu a znovu beru jako výzvy. A znovu a znovu se nemohu nabažit toho pocitu vítězství, když něčím obměkčím její uraženou tvář.

Jsem si tak jistá, že ani neotočím hlavu, když slyším klapnout dveře od bytu. Klíče má teprve od nedávna. Přesvědčila mě, že i když ví, že můj život se točí kolem knoha jiných věcí (a mnoha jiných lidí), nehodlá se mě vzdát. Vyhovuje mi, že když nečekaně přijde a já zkrátka nemám náladu, uraženě odejde, protože stejně jako já nemá ráda dramata...

„Kde jsi jako byla?“ vyštěkne místo pozdravu. Pořád jsem na křesle zády do místnosti, slyším, jak naštvaně odhazuje kabelku na zem a představuji si, jak se tváří, když se vyvlíká z té pruhované šály.

„Hej!“ dožaduje se mého vysvětlení, protože ví, že jsem ji slyšela. Pomalu se otáčím, s lehce provokativním úsměvem na tváři s sklenkou vína v ruce. „Taky Tě ráda vidím“ zkouším, jak hodně vytočená je.

„Já Tě ale chtěla vidět včera!“

„Říkala jsem přece, že Ti ještě zavolám.“ dávám najevo, kdo je tu šéf. Mluvím klidným hlasem, který ji zaručeně ještě víc rozčílí.

„No ale...“

„No ale co?“ skočím jí rychle do řeči. Na tuhle odpověď jsem čekala. Pohledem, který naznačuje, že čekám, až mi odpoví, jsem sice nic nezískala, ale vystačím si sama. „Nezavolala jsem. Takže jsem měla něco jiného...“

„Fajn“ uzavřela diskuzi na důkaz toho, že je uražená, sedla si na pohovku a pustila televizi.

„Výborně“ libovala jsem si v duchu. Miluju, když je naštvaná. Jak se u toho tváří. Jdu jí nalít víno a při tom ji pozoruji. Její už tak dlouhé nohy ještě mnohem víc vynikají v úzkých džínách. Má volné tričko s velkým výstřihem, který ji na jedné straně padá z ramena, a tak je vidět její klíční kost, moje velmi oblíbené místo. Má přes sebe přehozenou rozepnutou koženou bundu, dlouhé, vztekem rozcuchané vlasy, … vypadá jako modelka těsně před focením. Vždycky jsem byla spíš na holčičí typy, asi se líp hodily k mým košilím, saku, kalhotám s nízkým sedem a spadlým kšandám. Její vzhled vážně zbožňuju, ještě radši ji ale oblečení osobně zbavuju. Jak si to tak představuju, málem jsem vylila to víno...

Blížím se k ní a můj úsměv ji jen utvrzuje v nepřístupnosti. „Nekoukej na mě takhle, nemam náladu.“ naznačuje, že dneska z toho nic nebude. Ale jsem klidná, říká to vždycky... Donutit ji podlehnout je jedna z mých nejoblíbenějších činností.

Sedám si vedle ní úmyslně tak, abych jí ztížila výhled na televizi. Její výraz, kterým dává najevo, že mě absolutně nevnímá, mě pohání ještě víc dopředu. Dneska ale nehodlám nic uspěchat.

Hraju si s jejími vlasy, dávám jí je za ucho. Tváří se, že ji to obtěžuje, ale já dobře vím, jak citlivé ho má. Přiblížím se k němu špičkou nosu a nasaju její vůni. Její vlasy tak neuvěřitelně voní. Do obličeje jí nevidim, ale jsem přesvědčená, že přivřela oči, když jsem jí odhrnula vlasy a špičkou nosu začala přejíždět po jejím krku. Ruku jí pokládám na stehno, ale ona mě odhání. „Nech toho“

„Ale ale...“ začínám ji líbat na krku a na mé tak oblíbené klíční kosti.Obyčejně v takovou chvíli začíná zrychleně dýchat. Je ale asi neštvanější, než jsem čekala. „Myslím to vážně“ odstrčí mě.

„Ale vždyť ty to chceš a moc dobře to víš“ skoro se jí vysmívám. Jedním rychlým pohybem ji povalím na gauč a nahnu se nad ní, aby se nemohla zvednout. Jednou rukou se dostávám pod tričko a hladím ji zboku, jen tak na žebrech, žádná prsa ani jiné zákeřné místo. Upřeně se jí zadívám do očí. Tak hnědé, hluboké. Tenkrát byly první věcí, která se mi na ní libila. Hladím ji jen tak letmo, samotným bříškem prstu, střídám s lehkým škrábáním. Netrvá to dlouho a cítím, že má husí kůži. Když rukou mířím k zapínaní její podprsenky, lehce se nadzvedne. Hned v zápětí si ale nejspíš uvědomila, že má být vlastně naštvaná. A tak, když se moje rty přiblíží k jejím, nehne ani brvou. Usměju se. Chceš válku? Začnu jí hladit prsa, dvěma prsty si hraju střídavě s jejíma bradavkama, přitom ji neustále koukám do očí. Přivírá je spokojeně jako kočka. Najednou přestanu, chvilku na ni jen tak koukám a pak se opět začnu přibližovat svými rty k těm jejím. Už se dotýkají, ani jedna z nás ovšem nevydává žádný pohyb navíc. Čekám. Vím, že to udělá, nevydrží to. Přejíždím zlehka ze strany na stranu, naše rty se sotva dotýkají. A pak to udělá. Jako by si řekla: „Sakra, kašlu na to,“ Protože ví, že když ji takhle provokuju jindy, obyčejně pak uhnu, pro jistotu mě pro tentokrát rukou chytne v týle a začíná líbat. Jak jsme předtím tu nekonečnou chvíli ležely obě strnule, teď se jako na povel moje ruce pohnou. Hladím ji všude, kde mi to jen její oblečení dovoluje a pokaždé, když se naše špičky jazyků dotknou, jako by mnou projel blesk. Za nepřerušeného líbání se odtahuji, aby se musela zvednout do polohy v sedě a já ji tak mohla konečně zbavit postupně bundy, trička i podprsenky. Nechám ji sundat mi sako, ale pokaždé, když se pokusí přiblížit pod tričkem k mé podprsence, odeženu ji. Když chce začít protestovat, shodím ji opět do lehu podobným chvatem jako před pár minutami. Předpokládala jsem, že studená kožená sedačka ji neudělá nejlíp, a tak jsem ji okamžitě zaklekla obkročmo a ruce jí držela nad hlavou přikované k podložce. Propínala se tak, aby se její záda co nejméně dotýkala studeného podkladu. Vítězoslavně jsem se na ni usmála „na rozloučenou“ a svoje rty a jazyk přesunula na její hrudník. Přicucávala jsem se na klíční kost, jazykem a zuby dráždila bradavky, přestože občas nespokojeně zasyšela.

„Nech ...toho“ přerývaně naznačila odpor. To nemám ani v nejmenším v plánu. Oslabená vzrušením zmírňuje tlak, kterým se neustále snažila vysbovodit ruce z mého sevření. Toho rozhodně musím využít, a tak její ruce chytám šikovně jen do své levé a pravou tak můžu připojit k dráždění hrudníku. Chci jí políbit, musím. Tváří se, že spolupracuje... a pak mě najednou kousne do rtu.

„Mrcho“ uznávám se smíchem a ani ona se neubrání a začne se smát.

„Tohle Ti nedaruju!“ vyhrožuju naoko a aniž bych pouštěla její ruce, přesedám si tak, abych dosáhla na její poklopec. Rozepínám knoflík. „Ne!“ jako by říkaly její vyvalené oči.

Nadzvednu obočí, jako bych jí naznačovala: „A co s tím uděláš?“

Pocit bezmoci jí dělá zřejmě víc dobře, než bych čekala. S prvním dotekem mých dvou prstů s jejím rozkrokem vydechuje a zavírá oči. Nic nedělám, chci, aby se koukala. Chci, aby se mi koukala do očí, protože vím, jak se stydí, když se na ni při tom dívám.

Snaží se tvářit, že to s ní nic nedělá. Začínám ji dráždit, za tu dobu, co spolu spíme, už vím, jak ji co nejrychleji dostat do extáze. Bezmoc, to, že se nemohla hýbat, jí dělalo dobře. Cítila jsem, jak je vlhká. Svoje vzrušení už jen těžko skrývá a já náhle přestávám.

„Řekni, že to chceš.“ vyslovuju podmínku pro její uspokojení.

„Nikdy!“

Moje ruka se vrací k jejímu poštěváčku, aby si myslela, že jsem svoje vydírání vzdala. Místo toho, abych pokračovala tam, kde jsem předtím přestala, jsem ji začala ale silně, přesto velmi pomalu hladit.  Zaklonila hlavu, zavřela oči a vydechla. Já se k ní sehla, lehce stiskla zuby ušní lalůček a zašeptala:

„Já stejně vím, že to chceš. Přiznej to.“ Cítila jsem, jak ji opouští síla, a tak jsem si dovolila pustit její ruce. Moje prsty zrychlovaly, líbala jsem ji na prsou a jazykem si hrála s jejími bradavkami, ovšem pořád jsem si dávala pozor na to, abych to co nejvíc natahovala... Čekala jsem na ten moment, který mám na našem sexu nejradši. Začala mi zatínat nehty do zad a kousat mě do ramene. Přesně pro to mám slabost, možná toho využila i vědomně. Zašeptala jsem už spíš ze soucitu:

„Už se vzdáváš, viď?“

Má pevně zavřené oči a jen lehce přikývne, jako by se styděla, že už to déle nevydrží.

A tak jsem zase vyhrála. Polibky se od hrudníku dostávám plynule až k podbřišku a dál, dál dolů

... „

Musím přestat číst. Prudce jsem zavřela obyčejný nenápadný sešit a hodila ho zpátky na stůl.

Přesně na ten stůl, u kterého jsem na ni čekala před necelým rokem.Tentokrát na Velikonoce domů pojedu, protože ona nepřijde. Vědět tenkrát, jak to všechno dopadne, nezapíšu si druhý den celé tohle odpoledne tak dopodrobna, s hrdostí a se sebeuspokojením do svýho sešitu osobních vítězství.

Mám slzy v očích. Nikdy jsem neměla kvůli žádné holce slzy v očích.

Tenkrát se pár dní neozvala a mně to nebylo podezřelé, měla jsem „jiné věci na práci“, jak jsem často říkala. Pak mi ale začala chybět. Moje pověst mě předcházela a každá holka, se kterou jsem se seznámila, nikdy nepočítala s ničím víc než příjemným večerem.

Přesto, že jsem časem překonala i svoje ego a začala se po ní shánět, nepovedlo se mi to. Telefon měla buď vypnutý, nebo zřejmě úplně zrušila svojí SIM kartu. Lituju, že jsem se o ní nikdy moc nezajímala. Nebavila jsem se o jejích přítelích, neřešily jsme její koníčky, oblíbená místa, nevěděla jsem ani kde pracuje.

Asi měsíc na to mi přišla smska z neznámého čísla. Četla jsem ji jen jednou, nikdy jsem neměla sílu na víc. „Ahoj ...temno, temno... nevážila sis mě, temno, temno, … doufám, že ti někdy někdo způsobí aspoň poloviční bolest jako ty mně...temno temno...“

Už ten osudný den věděla, že ke mně jde naposledy. Myslela jsem si, jak jsem ji donutila podlehnout mi, přitom to  ona si ten den hrála se mnou.

Myslela si, že mě ta událost změní? Nevím. V určitém ohledu určitě. Od té doby při každém sexu myslím na ni. Od té doby jsem ještě opatrnější na to, koho si připustím k tělu. Od té doby se při každém klapnutí dvěří otočím, protože doufám, že to bude ona, se svou pruhovanou šálou... 

2.Tam a zpátky

Tam a zpátky, pořád dokola. Tohle neustálé cestování je na mém povolání nejhorší. Ve chvíli, kdy si chci odpočinout, musím na letiště do fronty plné rodinek s uřvanými dětmi. Jen představa těch opuchlých obličejíčků a upatlaných pracek mi zvedá adrenalin v krvi. Nenávidím, když se po mně ty malé hyeny sápou. Ne, tahle část mé práce je ta nejstresující a nejméně oblíbená. 

Jinak mám skvělou práci. Když nemám turné, můžu si dělat, co chci. Zalézt do domu, několik dní nevycházet a na otázky přátel odpovídat jednoduchým:“Pracuju na další knize, potřebuju klid.“ A ve skutečnosti se jen válím před televizí a koukám na bezduché pořady v televizi. To je moje představa klidného odpočinku a skvělých možností, které má práce nabízí. Kdybych teď jen nestála ve frontě plné uřvaných dětí a nervózních rodičů. 

„Promiňte, jste paní von Reuss?“ nevypadám na to, že se nechci sdružovat? Že nechci rozdávat autogramy, povídat si o tom, jak jsem tu a tamtu vedlejší postavu ušetřit. Ne, nechci se s nikým bavit. Proto mám nasazené černé brýle a sedím daleko od všech ostatních. 

„Slečna,“ nebaví mě lidi neustále opravovat. Ale potrpím si na tom, nejsem ničí žena. Nikdy nebudu.

„Víte, my jsme vaše místo prodali dvakrát, nezlobte se,“ usmál se na mě letištní zřízenec. Vážně se usmívá? Když mi říká, že zrovna moje místo prodali dvakrát? A co je na tom k smíchu? Nenávidím politiku leteckých společností. Je mi jedno, jaké psychologické analýzy jim daly za povinnost usmívat se pokaždé, když oznamují svou stupidní chybu. Nevím, z koho si dělají větší legraci. Ze sebe, nebo ze mě. Ne, nejsem sociopat. Ale tyhle rádoby chápavé úsměvy poslíčků mě nutí se sama sebe ptát, jestli náhodou přece jenom nejsem.

„Co s tím hodláte udělat?“ vyštěkla jsem. Nehodlám se obtěžovat laskavostí. Platím za letenku proto, abych si sedla do letedla, ušetřila čas a hlavně, abych nemusela nic řešit. Nebudu přece platit za to, že vyřeším jejich problém.

„Víte, ta vaše letenka byla prodaná později,“ padá to z toho kluka jak z chlupaté deky. Ne-li hůř.

„Nechcete mi snad říct, že je plné letadlo a protože já si koupila místo mezi posledními, tak si počkám na další spoj, že ne?“ tuším, že ve tváři brunátním. Vzteky, samozřejmě. 

„Máte pravdu. Letadlo je vlastně celé plné. Ale nemusíte čekat na další spoj, usadíme vás na poslední volné místo v první třídě. Takže máte vlastně štěstí!“ usmíval se na mě nervózně ten chlapec a já už jsem si jistá, že se mě bojí. Tohle nebude příští nový čtenář.

„Tak to mám ohromné štěstí, že?“ procedila sem mezi zuby ironicky a podala mu neplatnou letenku.

„To si nechte, palubní personál bude o změně informován,“ kroutil ten cucáček hlavou nad cárem momentálně bezcenného papíru, který bude dozajista ještě zdrojem parádních problémů. Nehodlám se s tím člověkem dohadovat. Nebudu mu vymlouvat, že takové informování znamená dvacetiminutové zdržení a dohady při vstupu do letadla. Je to mladý a loajální zajíček, který nemá nejmenší tušení, jak to na letišti chodí. 

Znovu se usazuji a čekám. Přesně takhle to na letišti chodí. Čekáte. Pořád někde na něco čekáte. Napsala bych o tom knihu, ale mé obavy, že to kritici přečtou jako autobiografii, jsou větší než ten chtíč zpranýřovat neschopnost dopravních společností. V tomhle případě si nechám zajít chuť. Bojím se autobiografie v mých knihách. Bojím se, aby lidi ve mně četli jako v knize. Nemohu jim do rukou dát zbraň, která by mě zničila. Všechny mé knihy se odehrávají v místech, které znám jen z cestopisů a postavy jsou smýšlené.  Konečně se ta hromada kojících matek a uřvaných fakanů hnula směrem k letadlu. Vypadá to, že se za chvíli uvelebím  v pohodlné sedačce v první třídě a objednám si skotskou, aby se mi při letu lépe spalo.

Zbývá poslední řada. Chodím do ní mezi posledními, protože mám svoje místo stejně jisté. Jenže dneska ne a navíc, sedla jsem si v hale tak, že za mnou je ještě pár lidí. Budu muset někam doprostřed mezi tu bandu rodinných hrůz. 

„Promiňte, ale na tomto místě už jednoho pasažéra máme,“ oznámila mi letuška. Tomu říkám informovaný palubní personál. Přesně tak, jak jsem předpokládala. Musím se hodně přemáhat, abych nebyla zlá. Musím se zhluboka nadechnout a uklidnit, tyhle lidi jsou jen součástí absolutně nefunkčního systému. Nic víc, nic miň. Oni za nic nemůžou! Tohle přesvědčování sama sebe asi trvá dlouho, protože letuška přede mnou vykouzlí na ústech další z plejády těch „chápavých“ a laskavých úsměvů, které vídáte u lidi, co mají rádoby soucit a pochopení. Nenávidím tyhle nafejkované grimasy ve tváři absolutních ignorantů. A pak, kdo je tady sociopat.

„Já vím. Bylo mi řečeno, že máte jedno volné místo v první třídě a tam že mě usadíte,“ vyhrkla jsem najednou větu s dávkou obrovského sebezapření.

„No, to si nejsem jistá, jestli to půjde…“ letuška zjevně znervózněla. Sakra, tohle není dobré znamení. Tady něco smrdí.

„Jak jestli?“ položila jsem jednoduchou, i když asi hodně arogantně znějící otázku.

„Protože ono to místo je ve skutečnosti taky prodané, víte.“ 

„Prosím?“ vytřeštila jsem oči. Tak oni prodají i to poslední místo v letadle a mně tvrdí, že si tam můžou sednout? Musím změnit leteckou společnost.

„V letadle prostě není místo!“ vyjekla zoufale. Kde je její profesionální chování a laskavě chápavý úsměv, když ho člověk potřebuje?

„Chcete mi říct, že váš ctnostný zaměstnavatel prodal dvě letenky na mé místo a pak, když mi jako náhradu za vlastní blbost nabídl sedadlo v první třídě, tak ho pro jistotu vzápětí prodal?“ neudržela jsem se. Sarkasmu a ironii třikrát hurá, znovu mě zcela ovládly. Musím si zajít k terapeutovi. Je s tím třeba něco udělat. Znovu.

„Tak to není. Na vaše původní místo jsme vinou internetového rezervačního systému skutečně vystavili dvě letenky. Ale to místo v první třídě, které vám avizovala kolegyně-“

„-kolega“ skočila jsem jí do řeči. Když jsme naštvaná já, potřebuju naštvat i lidi okolo.

„kolega. To místo bylo prodané už dříve,“ vysoukala ze sebe a na tváři jí přitom vyskočil nervózní úsměv. Něco tady opravdu nehraje.

„A proč mi teda to místo nabízel, to mi vysvětlete!“ zvyšuji hlas. Moc dobře vím, že křikem nic nesvedu, ale zvedá se mi hladina adrenalinu v krvi a to je nebezpečné.

„Protože na tom místě nikdo sedět nebude, proto vám ho nabídl,“ vysvětluje mi ta žena v legračním čepečku a těká přitom nervózně očima. Vypadá jako groteskní parodie na sebe samu. Nebo na kteroukoli letušku téhle konkrétní letecké společnosti. Jejich dress code je příšerně nevkusný. Ne že bych ve svých keckách a odrbaných džínách mohla někomu vyčítat nedostatek vkusu, nicméně oni chtějí a potřebují nějak vypadat. Já ne.

„To místo bude volné, ale je zaplacené, chápu to dobře?“ úvaha nad oblečením připomínající děvečky amišů mě uklidnila. 

„Ano, přesně tak,“ čepička se souhlasně pohnula směrem nahoru a dolů. Mám co dělat, abych se nerozesmála.

„A že bude volné, to víte jak?“ vyštěkla jsem otázku. Stojím v řadě před nastoupením do letadla, za mnou stojí další desítka lidi. A já se tady skutečně bavím nad tím, že mám v ruce neplatnou letenku na místo, na kterém už se uvelebil zadek nějaké tlustoprdky.

„Víte, je to v první třídě, takže…“ začal nejistě vykoktávat legrační čepeček.

„Vím, že je to v první třídě a taky vím, že na tom místě mám sedět já. Pokud na tom místě nebude nikdo sedět, tak nevidím důvod, proč mě na něj nemůžete usadit,“ tahle komedie mě sice baví, ale už bych ráda uvolnila místo někomu jinému. Mám na očích sluneční brýle, ale slyším, jak si za mnou lidé šuškají. Poznávají mě. Až se budu vracet, s největší pravděpodobností na mě v Dallasu vyskočí bulvární titulek o tom, jak se neumím chovat. Nic nového pod sluncem.

„Protože si vždycky kupuju dvě místa v první třídě, abych seděla sama,“ u mého levého ucha se rozezněl klidný, avšak autoritativní hlas ženy v přibližně mém věku. Intuitivně se chci za tím zvukem otočit, ale v mžiku jsem se rozhodla nepodlehnout vlastní touze zjistit, kdo je snad ještě větší pošuk než já.

„To chci vidět, jak tu situaci teď vyřešíte,“ vzdychla jsem směrem k čepečku. Zní to rezignovaně. Já totiž jsem rezignovaná! Něco mi říká, že nemá cenu se dohadovat, logika věci je jasná. Neznámá žena s autoritativním hlasem si vedle sebe může usadit třeba trolla, když na to přijde. Má zaplacené dvě místa. I totální tele by pochopilo, že tady důvod se o nic hádat. Vše záleží na tom, co nabídne letecká společnost neznámé ženě.

„Paní Friedler, to jsem ráda, že vás zase vidím,“ usmála se letuška. Bože, nejnucenější úsměv, jaký jsem za celý dnešní den. A ta nervozita! Cuká jí levý koutek a oči při vyslovení zdvořilé fráze nervózně sklopila k desce pracovního stolu. 

„Vrátila jsem se k dívčímu příjmení, takže byste si měla tu paní odpustit, Cathrine,“ zdůraznila její jméno. Autoritativní hlas se vyzná. „Až budu chtít, abyste mě zásobovala frázemi, řeknu si o to. Ráda bych tuhle komedii měla rychle za sebou…“ řekla neznámá žena a já teď bojuju otočit hlavu doleva a prohlédnout si jí. Nechci si zkazit první dojem.

„Jistě, promiňte. Víte, já asi budu muset zavolat kapitána, aby to vyřešil. Ze své pozice nemohu rozhodovat co dál,“ nervózní úsměv a odhodlaný pohled do očí. Ta holka má dost odvahy. A nebo má své místo letušky opravdu hodně ráda.

„Nemusíte volat nikoho. Já si tady tu nepřizpůsobivou spisovatelku usadím vedle sebe a vy mi na další let darujete jedno místo za tuhle cestu,“ pronesla neznámá. Vážně o mně řekla, že jsem nepřizpůsobivá? Kašlu na sebeovládání, chci vidět, kdo mě uráží.

Po mé levé straně stojí žena středního vzrůstu. Je jen o pár centimetrů nižší než já. Směle mohu říkat, že bychom se vzájemně dívaly do očí. Jenže já jí do očí nevidím. Vlasy jí spadají těsně k ramenům. Jsou takové bronzové. Určitě bude mít hnědé oči. Zcela jistě. Podle jejího oblečení lze usuzovat, že je to manažerka. Má kalhotový kostým, v ruce módní tašku na notebook. Prohlížím si jí chvíli od hlavy až k patě a po těle se mi rozlévá neznámý pocit.

„To, to…“ zakoktává se letuška s legračním čepečkem.

„To půjde. Prosím, nezdržujte už,“ autoritativní slečna Friedler má téhle frašky asi plné zuby. Zjevně není zvyklá na prostoje.  Otočila se na mě. Má hnědé oči, ze kterých tryskají plamínky. Ostře řezaný obličej přesně sedí k ostrému hlasu.

„Jdeme,“ vyštěkla směrem ke mně. Nedívá se mi do očí. Nejsem z ní nervózní, ale po těle mám pořád ten neidentifikovatelný pocit. Je to autoritativní osoba, nenávidím autority, co se neohlížejí. Nechci je poslouchat, jsem nepřizpůsobivá. Proč se ale za tou ženou šinu jako poslušný psík? Míříme tunelem k letadlu. Má rázný krok. Kdybych ho chtěla srovnat, myslím, že by ještě přidala do kroku. Nevzpírám se. 

Neomylně zamíří k místu v první třídě. V letadle musí trávit hodně času, víc než já. Na palubě se vyzná a zjevně si kupuje stále stejná místa. 

„Sedněte si k oknu,“ vyzývá mě. Nadechuju se:“Chtěla..“

„Neděkujte mi. Nedělám to kvůli vám, ale sobě. Nehodlám se tady v tom zapadákově zdržovat ani o minutu déle.“ Sjela mě nepříjemným pohledem, jakoby jí zdržoval i to, že se skládám na místo k oknu.

„Nechtěla jsem vám poděkovat. Chtěla jsem se zeptat, proč si k tomu oknu nemůžete sednout sama,“ vyjela jsem. Nejsem zvyklá na to, aby po mně lidi takovým způsobem jeli. Zvlášť v případě, že je vůbec neznám. Navíc v nitru kostí cítím, že jsem našla partnera pro ostrou diskuzi. Ostrou a plodnou.

„Do toho vám nic není,“ odpověděla klidně. Poprvé slyším, že se v jejím hlase vytrácí arogance a přichází něco jako klid. Jakoby zpomalila. Nechci si jí získat na svou stranu. Chci, aby byla na opačné straně a bojovala. Proti mně! Cítím, že ten pocit v mém těle oslabuje. Že mě pomalu opouští napětí.

„Myslíte?“ použiju tu nejohranější frázi k zabředení do diskuze. Chci s ní mluvit. Chci, aby byla autoritativní a arogantní. Aby mě urážela a já jí mohla konečně oponovat.

„Vím to,“ odsekla a uvelebila se v sedačce. 

„Jak víte, že jsem spisovatelka?“ zajímám se.

„Protože vaše knihy čte každý zpitomělý hovado, se kterým se setkávám.“

„Vy jste je zjevně nečetla. Ale názor na ně je zřejmý,“ konstatuji pobaveně a snažím se navázat oční kontakt. Dívá se mým směrem, ale jakoby koukala skrz mě.

„Lépe bych to neřekla. Ocenila bych, kdybyste nemluvila. Nemám náladu na lidi, na vás už vůbec,“ významně naznačila, že mé oblečení neodpovídá jejím představám o správném oděvu a otočila hlavu na opačnou stranu. Už vím co je to za pocit, nenávidím arogantní a autoritativní lidi. Chlapy. Autoritativní a arogantní žena mi bere dech, ztrácím vlastní suverenitu a podlamují se mi kolena. Uvelebím se na svém místě u okna, opřu hlavu o koženou sedačku a položím si levou ruku na opěradlo. Letmo se tak dotknu té její. Hrklo ve mně, do krku se mi dostal brambor, protože ona neucukla. Necouvla, takže se mě neštítí. Proboha, co to dělám?

Jsme nahoře nad oblaky. Nekoukám dolů. Koukám před sebe a čekám, až sem laskavě dorazí letuška. 

„Dvě skotské s ledem, díky,“ požádám o pití, když přijde. Autoritářka mlčí. Nečte si, nevytáhla ani notebook. Nenasadila si sluchátka, nic. Upřeně kouká do sedadla před sebou a sem tam polkne. Vypadá to, že nad něčím přemýšlí.

Vypiju dvě skleničky v rychlém sledu za sebou. Znovu se opřu o sedadlo a ruku položím na opěradlo. Tentokrát se cíleně dotknu malíčkem toho jejího. Pomaloučku a letmo…

Neměla jsem pít ty dvě skotské za sebou. Musím na záchod nacákat na sebe trochu studené vody.  A taky zvednout se a projít kolem ní. Během hodiny letu se mě dotkla dvakrát. Nevím, jestli chtěně nebo nechtěně. Možná jenom padala do dřímot a cukla se sebou. Možná taky ne. Teď se každopádně musím zvednout, prolomit mlčení a požádat jí, aby se o něco posunula. 

„Mohla byste prosím, potřebuji…“ přeruším ticho klidnou žádostí.

„Asi jinak nedáte, co?“ odpověděla.

„A zajímá vás to?“ uculila jsem se. Nahrála mi.

Vytřeštila oči a okamžitě uhnula tak, abych mohla projít. Zaklapla jsem za sebou dveře záchodu. A koukla jsme se na sebe do zrcadla a upravila si vlasy. Pak se ozvalo jemné zaťukání. Nenávidím, když na mě lidi v letadle ťukají. Copak neumějí číst? Nebo aspoň rozeznávat barvy? Červená obsazeno, zelená volno. Vždyť to učí i děti v mateřské školce. Oplachuju si obličej, když se ťukání ozve podruhé.  Fajn, tohle je divné. Třeba se něco děje. Odemykám zámek a pootvírám dveře. Když se mezi dveřmi objeví ženská ruka, instinktivně ukročím. V mžiku je vedle mě a zavírá za sebou dveře. Zhluboka se nadechne a zpříma se její hnědé oči zabodnout do těch mých. Nemám slov. Jsem překvapená a po těle se mi znovu rozlévá ten pocit třesoucích se kolen. Dělí nás dvacet centimetrů a já teď dýchám mělce. Přerývavě. Koukám jí do očí a čekám, co udělá. 

„Zajímá mě to,“ zašeptá a přivře víčka. Pak její levá ruka vystřelí směrem k mé hlavě, pomalu si mě přitahuje a pak se naše ústa spojí. Její rty chutnají sladce. Pomalu přejíždím jazykem po jejích rtech a cítím, jak se začíná ztrácet. Váhou svého těla se tlačí na to mé. Má ruku na mém zátylku a tou druhou šmátrá směrem k mým kalhotám. Chytnu ji a přesunu na bedra. Pak skláním hlavu doleva a jemně dýchám okolo jejího ucha. Letmo se svými rty dotknu ušního lalůčku a pak se rychle přesunu k jejímu krku. Jeden rychlý polibek. Jazykem jí přejedu po krku a vracím se k jejím rtům…Mezitím jí rozepínám kalhoty a rukou šmátrám pod kalhotky. Je vlhká. Cítím to. Jemně jí škádlím a ona se cuká, těžce oddychuje. Zavírá oči a kouše se do spodního rtu, zatímco já jí to dělám levým prostředníčkem.  Pomalé kroužky kolem klitorisu, a pak rychlý výpad. Je moje, celá moje. Zcela jsem jí ovládla, mám ji v rukou a ona se soustředí jen na to, aby nedělala příliš povyku. Musím si jí přidržovat pravou rukou, aby nepřepadla, zatímco jí přivádím do jedinečného orgasmu tisíce metrů nad zemí. Oddychy se krátí, začíná sebou cukat, cítím, že se blíží k vrcholu. Políbím jí a jemně kousnu do rtu ve chvíli, kdy se udělá. Znovu ruce má složené na mém hrudníku, opírá se o mě vydýchává. Usmívám se a v zrcadle pozoruju, jak její ruka míří k zipu mých kalhot. Znovu jí chytnu, nakloním se k jejímu uchu a pobaveně zašeptám.

„Jsem nepřizpůsobivá, nedám ani jinak,“ vysmeknu se, otevřu dveře a odcházím si sednout na místo k oknu. S úsměvem od ucha k uchu…